RC Havránek

Město Veltrusy se letos rozhodlo obnovit tradiční oslavy lidového masopustu. Na sobotu 16/2/08 plánuje celodenní program, na jehož organizaci se budou kromě Řeznictví U Kohouta podílet také všechny sportovní organizace města, šermíři z Banderia a samozřejmě RC Havránek.

K programu i masopustním dílnám se dovíte víc začátkem února, tentokrát nezaškodí připomenout si, co k pravému masopustu patří.

Kdy hodovat a kdy se postit?
Masopust, třídenní svátek, jehož původ je rozhodně předkřesťanský, byl podobně jako další „pohanské“ lidové zvyky, které nebylo možné vykořenit, zapojen do církevního kalendáře. Slaví se totiž ve dny těsně před Popeleční středou – a tou začíná předvelikonoční čtyřicetidenní půst a doba pokání. Stejně jako se mění datum Velikonoc, pohybuje se i termín konání masopustu.

Masopust nejen nevinný
O masopustních rejích, tolik odsuzovaných už středověkými mravokárci, existují v českém prostředí zprávy už od 13. století. Při tomto opravdu lidovém veselí se bavili všichni od králů až po městskou nebo venkovskou chudinu. Čeští králové zvali na hostiny, šlechta se scházela při maškarních bálech a banketech, ve městech a na šlechtických dvorech se hrála i rozverná divadelní představení, všichni sledovali průvody masek městy. Masopustní veselení si zvlášť oblíbil venkov, kde se tradiční zvyky mnohde dodržují dodnes – nebo se opět obnovují.

Jed´ jsem, pil jsem, hodoval jsem…
Už před masopustem v „tučný čtvrtek“ se na venkově zabíjelo, ale hlavní masopustní zábava začínala v neděli, kdy se všichni setkali v hospodě u muziky. V pondělí se v zábavě, tanci, jídle a pití pokračovalo. Vyvrcholením masopustu je úterý s nejznámějším atributem masopustu – průvody maškar. Nápaditosti se meze nekladly: čím originálnější a bláznivější maska, tím více je smíchu. Některé masky však při žádném průvodu nesměly chybět, například medvěd, kobyla, bába s nůší či kominík – měly také předepsáno, jak se mají ve svém přestrojení chovat. Masky byly při obchůzkách pohoštěny (hlavně pálenkou a pivem), dostávaly i výslužku, která se pak večer propila v hospodě. Rok co rok se také opakovaly masopustní zvyky jako stínání kohouta nebo babský mlýn, při němž za všeobecného veselí „mleli“ staré baby na hezká děvčata. Hospodyně měly při tanci vyskakovat co nejvýše: to aby len narostl tak vysoko.
Když se symbolicky pochovala basa a ponocný odtroubil půlnoc, nastala Popeleční středa a s ní i předvelikonoční půst, doba střídmosti a pokání bez všech světských radovánek.

Tak takhle snad ne…
I když se masopustní obyčeje lišily v drobnostech kraj od kraje nebo zem od země, to zřejmě nejpodstatnější bylo všude stejné: lidé se mohli svobodně a bez zábran bavit. Často se to přehnalo, a tak existují i několik staletí stará nařízení snažící se udržet masopust v určitých mezích. Kazatelé tepali nešvary velmi barvitým jazykem – například francouzský kazatel Olivier Maillard: „…bídní křesťané otupělého ducha a těla, kteří se po tři dny cpou jídlem, oddávají se neřestem, opilství a dalším zhovadilostem, se nacpou až k prasknutí a v tomto hýření neustanou až do půlnoci na masopustní úterý. Teprve pak budou vůbec schopni začít dodržovat velikonoční půst.“

Markéta Stehlíková
podle knih: Vlastimil Vondruška, Církevní rok a lidové obyčeje, 1991; Jean Veron, Volný čas ve středověku, 2003)

článek bez mezititulků byl publikován v Dolnopočernickém zpravodaji

Tento článek byl publikován dne 29. 1. 2008 (Úterý) v 1.06 v rubrice novinky. Připravil(a) ho katia. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář, nebo odkaz z vašeho webu.