Chcete být respektováni? Tak respektujte!
Můžete to s námi zkusit ve třech seminářích (první z nich se koná v Havránku už 12/2/08 od 9 do 12 hodin) pod vedením PhDr. Lucie Dobešové. Pět let po absolvování kurzu Respektovat a být respektován jsou moje dojmy z kurzu už trochu matné, přesto si dobře pamatuji, že tohle „školení“ bylo přínosnější pro moji školní praxi mnohem víc než desítky fakultních seminářů. Autoři metody mezitím získali ocenění a především vydali stejnojmennou knihu, kterou už má řada z Havránkových rodičů v knihovně. Teď máme možnost přečtené zakusit prakticky – přihlaste se a zakoušejte s námi!
Semináře se budou konat zhruba s měsíčními odstupy: 12/2, 26/3 a 22/4, vždy od 9 do 12 hodin. Lektorka Lucie Dobešová ze Společnosti pro mozkově kompatibilní vzdělávání má sama velmi čerstvé zkušenosti se dvěma předškolními dětmi, takže se netřeba obávat suchopárnosti a nedostatku příkladů ze života. Má za sebou také zahraniční zkušenosti, praxi školní psycholožky, zabývala se integrací handicapovaných a alternativním metodami výuky.
A co je náplní a cílem kurzu? Zamyslet se nad vlastní výchovou a pokusit se ji změnit tak, abychom byli spokojenější my i děti. Od rodičů a ze společnosti získáváme spoustu vzorců a spolu s nimi naučených frází, kterých není lehké se zbavit: kluci nebrečí, to se nedělá, děti mají být poslušné… A přece chceme, aby i naši synové dávali najevo emoce, sami chceme vysvětlení, proč něco nedělat, sami víme, kam vede poslušnost (třeba k vůdci…)
Stereotypy jsou hlouběji, než si myslíme, a v okamžiku, kdy jsme unaveni a naše děti se chovají „nerozumně“, nad námi někdy vítězí. V kurzu o respektu se naučíme použivat techniky, kterými se dá takové chování omezit. Dokonce si ukážeme, jak se manipulativní chování projevuje v jazyce a jak „nebezpečné“ věty nahrazovat.
Změna se neprojeví hned: chce to trpělivost,a proto také je mezi semináři dostatek času na promýšlení a nelehký „trénink“. A vážně nemusí jít jen o chování k dětem, možná se podobně chováme občas k partnerovi nebo jiným osobám a ztěžuje nám to komunikaci.
Příkladů jsou tisíce, z vlastního života mě napadá tenhle: Neměla jsem nikdy ráda chválu a neuměla ji přijímat. Vlastně jsem si toho vůbec nevážila, když mi někdo (najčastěji maminka) řekl: „Ty jsi hodná a chytrá holčička.“ Moc dobře jsem věděla: jak kdy, jak na co. Ale jak potěšilo, když jsem uslyšela: Skvělá práce! Tohle se ti moc povedlo! Rozdíl mezi obecnou chválou a konkrétním oceněním jsem si uvědomila až na kurzu… a dost trvalo, než mi přešel do krve. Ještě dneska se musím občas zarazit, abych nevypustila před svou (samozřejmě moooc šikovnou a moooc krásnou, jako všechny dcery) dcerou: Ty jsi ale šikovná holčička!